Vodíkové technologie

Zpráva z Německa:

Německá ministryně pro výzkum Anja Karliczeková (CDU) požaduje po vládě komplexní řešení pro využívání vodíkových technologií, informuje Süddeutsche Zeitung a Passauer Neue Presse. Ministryně prohlásila, že je nejvyšší čas nasadit tyto technologie, protože je třeba rychle nahradit fosilní zdroje a jadernou energii.

https://www.sueddeutsche.de/wirtschaft/energie-karliczek-drueckt-bei-wasserstoff-strategie-aufs-tempo-dpa.urn-newsml-dpa-com-20090101-200228-99-111468

Jak jsem starej, tak jsem… nechápavej.

Německá ministryně pro výzkum nemusí být odborník, ale vůbec tu nesedí její argumentace.

Německo odstavuje jaderné elektrárny a po roce 2022 už nebude v provozu ani jeden jaderný energetický blok. A do roku 2038 (dle současných dohod) bude odstaven poslední blok uhelný.

Mnohokrát jsem psal o tom, že to pořadí je nesmyslné, tedy pokud nám jde o životní prostředí, o oteplování země atd. O což v Německu evidentně nejde.

Ale ať je pořadí takové, nebo opačné, vždy je stejný výsledek z hlediska energetických zdrojů. Prostě jich bude ubývat.

Co s tím? Zavedeme vodíkové technologie? Ano prosím, to můžeme.

Jenže k zavedení vodíkových technologií potřebujeme zdroje elektrické energie.

Vodík můžeme vyrobit ze zemního plynu. Je to nejjednodušší a energeticky nejméně náročné.

Jde o tak zvaný parní reforming zemního plynu:

https://www.devinn.cz/vyroba-vodiku/

Jenže je přitom vypuštěno velké množství CO2. A to přece nechceme.

Spotřeba vodíkového auta může být cca 1 kg vodíku na 100 kilometrů. Což znamená produkci cca 5,5 kg CO2 na sto km. Což jest 55 g na jeden km. Běžný motor naftový má produkci CO2 cca 100 g/km.

Další problém se zemním plynem je ten, že jsme závislí na dodávkách a že od těžby k zákazníkovi je dlouhá cesta, mimo jiné plná netěsností (metan unikající z potrubí = skleníkový plyn). A v neposlední řadě, pokud budeme spotřebovávat plyn ve stále větším množství, bude ho ubývat a někdy kolem půlky tohoto století už nebude – nejen – pro výrobu vodíku dostupný.

Sáhněme tedy k „ekologičtějšímu“ způsobu výroby vodíku, k elektrolýze.

Jenže i zde je to problém. Na elektrolýzu potřebujeme velké množství elektrické energie.

Možná si někdo vzpomene na prohlášení bývalého náměstka ministra průmyslu pana Pazdery, který spočítal, že pokud bychom vyráběli vodík elektrolýzou pro všechna auta v ČR, potřebovali bychom postavit 7, slovy sedm Temelínů.

I laik zde může vidět, že to prostě nejde.

Zbývá nám tedy masová výstavba vysokoteplotních reaktorů. Ty vyrábějí vodík rozkladem vody, a ještě k tomu vyrábějí teplo a elektrickou energii.

Jenže to není jednoduchá technologie a víme moc dobře, jak problematické je postavit v Evropě jaderný blok.

Jak se píše ve výše uvedeném článku o výrobě vodíku, neměli bychom plýtvat alespoň odpadním vodíkem, kdy už ho produkujeme. Samozřejmě bylo by třeba ho čistit, investovat do zařízení, ale i tak je to určitě lepší než ho pálit bez užitku.

Velký smysl má vyrábět vodík z obnovitelných zdrojů (vítr, slunce) ve chvílích, kdy je nadprodukce elektrické energie z těchto zdrojů.

V podstatě z toho všeho ale vyplývá, že vodík je „přenašeč“ energie. A že energii potřebnou pro výrobu vodíku musíme někde sehnat.

Budeme potřebovat mnoho primárních zdrojů elektrické energie, abychom mohli vyrobit ten sekundární zdroj, tedy v tomto případě vodík.

A tím jsem se doufám dostal k vysvětlení, že tvrzení o „nasazení vodíkových technologií jako náhradě za jaderné a uhelné elektrárny“ je prostě nesmysl.

Když nebude ani jádro ani uhlí a nebude dostatek zdrojů obnovitelných, potom nebude ani vodík.

Archimédés kdysi řekl: „Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu celou zemí.“

Parafrázujme to: „Dejte mi zdroj primární energie a bude vodík“.

Získat nový zdroj primární energie, to je jistě mnohem jednodušší úkol než pevný bod ve vesmíru.

Jen se musí chtít.