Taťkové 10 let (2. 2. 2010)

Kdy bylo Občanské sdružení Jihočeští taťkové založeno a co bylo impulsem pro jeho vznik?
První úvahy o potřebě občanského sdružení se objevily na jaře roku 1999. Dodnes si vzpomínám na Bohdana Zronka, který pronesl památnou větu: „Mělo by se něco udělat“. To bylo, když jsme stáli před nástěnkou s výstřižky z novin, kde jsme se pravidelně dozvídali od Jihočeských matek a dalších odpůrců, jak to na Temelíně děláme špatně, jak ta fabrika nikdy nepojede a když pojede, tak bude nebezpečná a nikdy se nezaplatí. Byli jsme naštvaní. Když něco děláte tak, jak nejlépe umíte a dozvídáte se, že to nestojí za nic, nakopne Vás to. A tak jsme se pustili do práce. Shánění informací, příprava stanov, sponzoři… A 14. Července 1999 jsme sdružení založili.

Jaký cíl jste sledovali a kdo se stal členským základem sdružení?
Polopaticky řešeno, hlavním cílem sdružení bylo odstraňovat z hlav normálních lidí strach, který tam byl zanesen odpůrci Temelína. Strach je něco, co se velmi lehce do člověka dostane a velmi těžce se odstraňuje. Vzbuzování strachu je základní metoda všech odpůrců čehokoliv, neboť oni jsou školení a dobře vědí, že tím zasahují základní lidské potřeby… Pokud jde o členskou základnu, začali jsme s lidmi, kteří dělají na Temelíně a o kterých víme, že jsou zapálení pro věc. Prostě odborníci na svém místě. Největší náborovou akci jsme udělali na výstavě Země živitelka koncem léta 1999. Tam se nám vrátilo cca 80 vyplněných přihlášek. Dnes máme 205 členů, mimo jiné stále dva senátory, několik ruských občanů a jednoho Japonce. Postupně jsme upravili stanovy a našim členem může být každý muž i žena od osmnácti let věku. Původně měli být našimi členy jen muži. Jeden z prvních členů našeho sdružení, Petr Čečil měl připomínku, že by to chtělo zapojit do sdružení i ženy. Už jenom kvůli tomu, že mají hezčí nohy, než my muži. A pokud dobře počítám, dnes máme ve sdružení 35 žen!

Máte za sebou tedy již deset práce „pro jádro“. Jak byste je charakterizoval?
Charakterizoval bych je jako počáteční několikaletou smršť s následným uklidněním. Souvisí to s velikostí odporu proti Temelínu, s naším pracovním zařazením a také s elánem. Toho prostě není nekonečně. A samozřejmě s životními prioritami. Když jsme začali, běžně jsem po návratu z práce seděl pět až šest hodin u počítače. Kluci i já jsme psali články, odpovídali na dotazy, zapojovali se do diskusí. Objížděli jsme demonstrace. Postupně, po najetí obou bloků se zmenšil odpor proti elektrárně a také nám, kteří jsme ve vedení sdružení přibývala práce. A měnili jsme pracovní pozice. To co jsme nesnížili nikdy, to je intenzita lektorské činnosti. Deset let jezdíme na besedy a jezdit budeme dál třeba i jako ředitelé.

Za deset let jste s „taťky“ zažili řadu příhod. Vzpomenete si na nějakou charakteristickou?
Těch příhod bylo spousta. Byla to hektická doba, měli jsme možnost se setkávat se špičkami odpůrců, ale také se špičkovými manažery, politiky. Alespoň to nejzajímavější. V novinách vyšel článek s titulkem Spouštění reaktoru je lepší, než sex. Novináři potřebovali senzaci, tak dali titulek podle svých potřeb. Skončilo to žádostí jednoho protitemelínského sdružení na SÚJB, aby Úřad poslal operátory na mimořádný psychotest. Když jsme měli na Temelíně poprvé 2000 MW, tedy oba bloky na nominálním výkonu, šli jsme to oslavit a z hospody jsme poslali paní Kuchtové a Josefu Pühringerovi (Hornorakouská platforma proti jadernému nebezpečí – tehdy hlavní rakouský odpůrce Temelína) SMS. Zněla: PF 2000MW. Následně vyšel v Lidových novinách článek, že si temelínští operátoři dělají legraci z odpůrců. Ale to nám nevadilo. Po té spoustě vyslovených nepravd, lží a záměrných manipulací o jaderné energetice bylo pro nás 2000 MW zadostiučiněním a hodně hřálo na duši… Musím ale říct, že jeden ze zážitků, které se mi nejvíce zapsal do paměti byla jedna demonstrace Jihočeských matek. Snažil jsem se tam argumentovat a vyvracet řečené nesmysly. Přitočila se ke mně jedna žena s obrovskou zlobou v očích. Napadla mě slovně za obhajování elektrárny. Následoval téměř dvouhodinový rozhovor, během kterého jsem se dozvěděl, že je matkou čtyř dětí a páté ji zemřelo krátce po Černobylu na nějaký vzácný nádor. Byla přesvědčena, že za to může výbuch ukrajinské elektrárny. Já jsem věděl, že je to nesmysl, ale veškeré argumenty byly k ničemu. Náš rozhovor skončil oboustrannou lítostí nad smrtí malého dítěte. A když jsem přišel domů, měl jsem naprosto „prázdnou nádrž“. Uvědomil jsem si, že v takových případech nezbývá nic jiného než empatie a naslouchání. A že jsou chvíle, kdy i Temelín musí jít stranou.

Když si promítnete uplynulých deset let, čeho si nejvíce vážíte?
Nejvíce si vážím dvou věcí. Za prvé lidí ve vedení sdružení. Nerad bych na někoho zapomněl, ale dvě jména říci musím. Bohdan Zronek a Venca Havlíček. To jsou po celá ta léta motory sdružení. Lidi, na které se můžete stoprocentně spolehnout. Strávili jsme spolu tisíce hodin – ve svém volnu samozřejmě – na cestách za propagací jaderné energetiky. Kdybychom si účtovali za každou hodinu 1000 Kč, jak je u některých poradenských firem běžné, měli by dnes každý z nás pěkného Mercedesa.  Druhá věc, které si velmi vážím je to, že když si čtu naše argumenty, články, vize do budoucnosti staré osm, deset let, tak v podstatě není co měnit! Tím, že jsme přistupovali k boji o Temelín s otevřeným hledím a že naše argumenty byly podpořeny pravdou a praxí, jsme to my, kdo dokázali odhadnout, jak to s Temelínem a jadernou energetikou bude. Jako příklad mohu uvést jedno tvrzení Jihočeských matek: „Počet slunečních dnů nad Temelínem se bude snižovat s tendencí jejich úplného zániku“. Jinými slovy, pára z věží zastíní zcela oblohu.  Sami vidíte, jak se toto proroctví naplnilo.

Důležitým impulsem pro Vaši práci bylo spouštění Temelína. Ten již běží v normálním provozu. Neztratila se tak motivace pro další práci?
Motivace se trochu ztratila a jak jsem se již zmínil, změnili jsme pracovní zařazení (tedy většina z nás, kteří byli těmi tahouny). Je jiná situace, když přijdete ve tři hodiny z práce a máte myšlenky a čas na práci pro sdružení, nebo když přijdete v sedm a ještě v posteli máte myšlenky na řízení rozpočtu, nového dodavatelského systému atd. A tu motivaci máte tím větší, čím více odpůrců je a čím nesmyslnější argumenty slyšíte. A když si srovnáme informace v médiích před deseti roky a dnes, vidíte, že odpor proti Temelínu je jinde, než byl. Nedávno jsem slyšel v televizi paní Wittingerovou – nejvyšší Jihočeskou matku – když se ji ptali na názor na dostavbu ETE3,4. Zmohla se na to, že se bude kolem elektrárny hodně prášit a bude tam hodně hluku, až se začnou bloky stavět. Oproti argumentům deset let starým je to čajíček… A tady nás musím pochválit! Jeden z důvodů tohoto ubohého argumentu proti dostavbě je totiž ten, že Taťkové odpůrcům spoustu argumentů „vystříleli“.

Začíná se hodně mluvit o dostavbě dalších bloků Temelína. Očekáváte vlny odporu a zapojí se Jihočeští taťkové do veřejné diskuse?
Aktivisté se již začínají opět šikovat. Když se podíváte na sdružení, která se začínají proti dostavbě Temelína ozývat, a srovnáte to s výplatnicí Hornorakouské vlády, sedí to. Už jsem psal svým kolegům, že musíme najít několik mladých „sekáčů“, kteří se pustí do argumentací pro dostavbu Temelína, ale nevím nevím. Doba je jiná a dnes abyste hledali jehlu v kupce sena, když chcete najít někoho, kdo ve svém volném čase bez nároku na odměnu bude doma sedět u počítače a psát projadené články, nebo bude jezdit na demonstrace. To co se nám daří je, že máme zatím dostatek lektorů, kteří jezdí na besedy po celé republice. Za deset let trvání sdružení máme za sebou cca 1700 besed. O ty se podílejí většinou čtyři naši lektoři. Když si vezmete průměr dvě besedy na den, je to cca 850 pracovních dní. Ovšem ve svém osobním volnu. V poslední době je v besedách nejlepší Venca Havlíček. Za rok 2009 jich má na svém kontě 105! Je třeba říci, že za besedu náleží lektorská odměna a též dopravu platí firma. Bez toho bychom nesehnali ani jednoho dobrovolníka. Jsem přesvědčen o tom, že právě besedy jsou tím pravým, co je třeba dál dělat. Žádný článek, žádná anketa nebo leták nemůžou nahradit přímý kontakt s lidmi!

Jaký největší protiargument vytáhnou, podle Vašich zkušeností, odpůrci rozšíření Temelína a jak byste na něj odpověděl?
Těch argumentů je několik a jsou podobné, jako kdysi. Není to bezpečné, kam s vyhořelým palivem, bude to drahé… Podle mého názoru však bude jedním z hlavních protiargumentů to, že nové bloky není potřeba, protože stále vyvážíme hodně elektřiny, nevěnujeme se dostatečně důsledně úsporám a rozvoji obnovitelných zdrojů. Odpověď na toto je celkem jednoduchá. V České republice, stejně jako všude jinde na světě musíme „vařit“ z toho, co máme. A my máme velké předpoklady pro to, abychom provozovali jaderné elektrárny. A že vyvážíme? Zaplať Pán Bůh za to! Nechceme přece dopadnout, jako Itálie, která dováží obrovské množství elektriky z Francie. A kde díky tomu již došlo v roce 2003 k blackoutu. Podmínky pro větší nasazení obnovitelných zdrojů u nás nejsou. A pokud jde o uhelné elektrárny, pomalu je utlumujeme. Temelín 1 a 2 se po letech problémů pomalu stabilizuje a ukazuje výhody jádra. A ETE 3,4 bude ještě lepší.

Naopak s jakou kartou budou Jihočeští taťkové podporovat stavbu nových bloků?
Většinou jsem na to odpověděl již o otázku výše. Takže jen dodám. Jaderná energetika je běh na dlouhou trať a musí se plánovat na desetiletí dopředu. A až najedeme třetí blok, může být pro naši energetickou nezávislost „za pět minut dvanáct“. Není co odkládat!

A na závěr. Jaké hlavní cíle si Občanské sdružení Jihočeští taťkové dalo do druhé desetiletky?
Hlavní cíl je stejný, jako byl již na začátku. Pomáhat zmírňovat v lidech strach z jaderné energetiky, ten který do nich zasévají odpůrci a také strach z neznámého. A nejlepší způsob k tomu jsou besedy a exkurze přímo k reaktoru. Vzpomínám na jednu exkurzi z minulého roku, kdy jsem provázel členy Strany zelených. A jeden z těch rejpavých mě po návratu od bazénu s vyhořelým palivem řekl, že jsem ho pěkně naštval. Protože si myslel, že tam kde jsme byli nikdo chodit nesmí, protože je tam silné záření. Těžko jsem asi změnil jeho pohled na jadernou energetiku, ale možná malý červíček začal vrtati… Víte, ono proti odpůrcům jádra se nedá vyhrát. Většinou jsou o krok před námi. A bohužel my často reagujeme jen na jejich argumenty a to je pozdě. Nedá se vyhrát, ale dá se uhrát remíza. Je to jako když někdo tlačí na dveře a vy tlačíte z druhé strany. Čím větší tlak z jedné strany, tím větší i z druhé. Vy ty dveře nemůžete rozrazit a vyhrát. Ale dokud bude tlak odpůrců z druhé strany, nastaví ochotně Taťkové svá ramena a opřou je do dveří. Já jsem přesvědčen, že to naše snažení JE pro dobrou věc. A uplynulých deset let nám dává zapravdu.