Politologovy rány pod pás

Jak si srovnáte se svým svědomím, že pracujete na atomové elektrárně? Zeptala se mě asi sedmnáctiletá slečna při diskusi o energetické budoucnosti, kterou jsem měl před časem na gymnáziu v rakouském Zell am See. Navázala na své spolužáky, kteří mávali výstřižky s obrázky znetvořených dětí, následku to údajně černobylského výbuchu. A přesně v tu chvíli, kdy se do mě gymnazisté obuli takto natvrdo, mě ta debata mimořádně zaujala.

Opravdu si myslíte, že je Temelín tak nebezpečný? zeptal jsem se. A slyšel jsem opět to samé, co i na jiných rakouských středních školách, kde jsem se studenty besedoval o energetice – v Rakousku ji posluchači takřka vždy zaměřili na jadernou: stovky poruch, nebezpečí paralelních potrubí na podlaží + 28 metrů, kombinace ruské a americké technologie. Pozor, odpověděl jsem jim, nezaměňujte bezpečnost a spolehlivost jaderných bloků.

Že jsme se Temelín učili deset let řídit, a že při osvojování bezpečnostního systému došlo nezřídka ke zbytečným odstávkám, jen potvrzuje, jak bezpečný je tento systém, v němž člověk hraje nejméně významnou roli. Že teprve nyní dosahuje spolehlivost provozu takového stupně, že jsme se opět o velký krok přiblížili k cíli vyrobit za rok 15 terawatthodin, ano, 15 miliard kilowatthodin energie, je možná naší chybou, nicméně vždycky si říkám Lépe později, než nikdy.

Tento poměrně dlouhý úvod jsem sepsal po noční směně, když se mi do rukou dostal článek politologa Lukáše Jelínka v této rubrice (14. ledna 2010). Nikdy bych si netroufl analyzovat postoje politických stran a názory společenských skupin – a pokud bych už k tomu byl donucen, zatraceně dobře bych si věc prostudoval. Na velín temelínského reaktoru jsem se dostal po desetiletích studií, školení, praktických příprav v Dukovanech i jiných jaderných elektrárnách a dovolím si tvrdit, že této profesi rozumím.

Určitě bych se však nepouštěl do konstruování tohoto komplikovaného zařízení, ani bych nemohl řídit jeho výstavbu – o strategických rozhodnutích, zda a kde stavět, už vůbec nemluvě. Politologové si zřejmě myslí, že tomu rozumí, a tak házejí moudra, pohříchu odposlouchaná jinde. Neupírám jim ani dalším publicistům právo nemít rád jaderné elektrárny a jejich provozovatele. Předpokládám však, že při svém odmítání jaderných (a uhelných) energetických zdrojů kromě skutečně věcných argumentů, které jim scházejí, doporučí jiná, efektivní a reálná řešení.

Zřejmě je nemají jako stejně hovořící profesionální protiatomoví aktivisté, jejichž slogany jen papouškují. Klasické je použité nebo vyhořelé palivo: Oni tvrdí, že se neví, jak s ním naložit, a proto se má jaderná energetika zastavit, já tvrdím, že za 50 let, kdy nazraje doba pro trvalé ukládání, se takový podzemní sklad vybuduje, anebo se tento odpad stane cennou surovinou pro další generace jaderných elektráren.

Odpověď na zcela aktuální otázku, jak zajistit, abychom v každém okamžiku, při každém otočení vypínače nebo zastrčení vidlice do zásuvky, dostali do spotřebiče proud, neslyším. Nechceme uhlí! Nechceme atom! Nechceme plyn! Nechceme vodu! ozývá se z úst ekologů i „ekologů“ a ani citovaný profesor Moldan vyštípaný podle citovaného politologa z ODS neříká nic jiného.

Atomová energetika získala, podle mě nezaslouženě, v posledních letech pověst neekologického zdroje. Nevím proč, když pouhý jediný temelínský reaktorový blok, který řídím, ušetří za rok kolem šesti miliónů tun uhlí, při jehož spálení vznikne šest miliónů tun CO₂, o vápenci spotřebovaném na odsíření a statisících tun popílku nemluvě. Jistě, ne každý by si přál mít za humny reaktor nebo podzemní úložiště. Ani továrnu, teplárnu, letiště a mohl bych jmenovat hodně dlouho, takže argumentovat nechutí lidí není férové; každý si přece přeje užívat vymožeností civilizace, jen mi potřebné zdroje nestavte probůh za domem!

Má-li politolog, který se tváří, že se vyzná v energetických otázkách, recept, jak by taková energetika měla vypadat, sem s ním. Místo toho hází jen tak zlehka knížecími řečmi o skandinávském modelu energeticky nenáročné ekonomiky. Ví vůbec, o čem mluví? Proč tedy Finové stavějí už pátý jaderný blok a uvažují o šestém, a Švédové zase potichu zastavili program likvidace jaderné energetiky, která dodává polovinu veškeré tamní elektřiny?.

Ostatně ani v Zell am See jsem nedostal odpověď, jak by podle gymnazistů taková bezjaderná a bezuhelná energetika měla vypadat. Nevyčítám jim to, mají ještě dost času, aby se seznámili s fakty, než budou v dospělosti zodpovědně rozhodovat. Každopádně jsme se rozešli v dobrém.

Škoda, že panu politologovi není o dvacet let méně. Tohle všechno a ještě daleko víc by slyšel už ve škole při energetické besedě pořádané v rámci vzdělávacího programu společností ČEZ a jakých jsem během uplynulých deseti roků absolvoval na českých i rakouských školách stovky. Určitě by pro svou„hru na zelenou“ měl více vědomostí a pojal by ji určitě zcela jinak než jako odvar z kampaně protiatomových aktivistů, kteří se, také nezaslouženě, nechávají titulovat jako „ekologové“.