Pět let za Německem (15. 12. 2004)

Od našich sousedů přicházejí pozoruhodné zprávy, že elektřina a další energie výrazně podraží. Běžní spotřebitelé i podnikatelé naříkají a svorně spílají energetickým firmám, že si po liberalizačním půstu chystají nové tučné zisky.

Má to však háček. Náhradou za dosluhující uhelné a „nuceně“ odstavované jaderné elektrárny bude nutno postavit nové kapacity. V Německu to bude odhadem výkon srovnatelná se čtyřiceti bloky Temelína. Náklady se odhadují nejméně na 40 miliard eur, tedy cca 1,2 biliónu korun. A i bohaté německé firmy musí přemýšlet o tom, kde peníze na obnovu brát. Také proto zdražují.

Budou se nadále stavět elektrárny na uhlí nebo se zvýší podíl plynových zdrojů? Co dále s větrnou energetikou? To jsou časté otázky redaktorů nejen odborných médií, které směřují k specialistům přes energetiku. Skutečně je nezbytné zříkat se dnes atomových zdrojů? V příštích letech přece půjde o každou tunu emisí skleníkových plynů a jaderná energetika i přes svá nenulová rizika má v této oblasti velkou výhodu? Žádné skleníkové plyny totiž neprodukuje.

Kritický postoj ke všem klasickým a jaderným zdrojům energie a snaha o nastavení správného energetického mixu nahrazují ještě nedávno do nebe vynášené obnovitelné zdroje elektřiny, především energii větru. Jako červená nit se stanovisky oslovených odborníků, ale například i bavorských politiků vine myšlenka: Nezříkejme se apriori žádného zdroje! V dnešní nejisté době nevíme, co se nám kdy ještě bude hodit.

Česko tento problém zřejmě nepálí. Moderní je dnes, přibližně jako před pěti lety v Německu, větrná energetika. Někde se již větrné turbíny staví, někde je místní lidé odmítají. Stejně tak jako existují občanská sdružení proti jaderným elektrárnám, vznikají sdružení, kterým se nelíbí kopce plné vrtulí.

Ale i když se nám podaří v příštích letech výrazně pokročit ve využívání obnovitelných zdrojů energie, stále zbude téměř 90 procent energetických potřeb, které bude třeba zajistit jinak, než alternativními zdroji. Je však šokující, kolik místa v médiích zabírá diskuse o obnovitelných zdrojích a jak málo je věnováno tomu, co bude ještě dlouho páteří naší energetiky.

Jsou odmítány jaderné elektrárny, je odmítáno další rozšiřování těžby uhlí. Uran, uhlí a zemní plyn jsou ale suroviny, bez kterých se prostě v České republice ani v budoucnu neobejdeme. I kdybychom se na hlavu stavěli!

Je však bohužel zatím snazší o tom nemluvit, než říci jako v Německu, že doba levné energie a jejího dostatku skončila a společně hledat ideologicky nepředpojatá východiska.