Něco o transportech jaderného paliva (25. 4. 2001)

V tisku se v posledních dvou dnech objevily informace o převozu čerstvého paliva do Temelína. I přesto, že to byl již sedmý převoz, i přesto, že do Dukovan se vozí palivo už šestnáct let, zvedla se kolem transportu nebývalá vlna zájmu, emocí, rozhořčení a údivů. Trochu to vypadalo jako v „okurkové sezóně“, kdy je třeba prostě o něčem napsat a dobré je cokoliv. Dovolím si k tomu transportu několik poznámek.

I přesto, že nesouhlasím s rozhořčením některých lidí, i přesto, že zcela odmítám kritiku „malého“ Josefa Pühringera (Hornorakouská platforma proti jadernému nebezpečí), který považuje transport za provokaci rakouského lidu, musím dát zapravdu jednomu starostovi, který prohlásil, že vlastně ani on, ani jeho lidé nevědí, jak je takový transport nebezpečný a jak může lidem uškodit. Toto je tvrdá pravda a obsahuje v sobě dva aspekty. Prvním je neustálé medializování „škodlivosti“ jaderné energetiky od lidí jádru nepřátelských, druhým aspektem je velmi slabá informovanost našich obyvatel. Temelína jsou plné noviny, ale většina lidí dodnes neví, že když budou mít v obýváku za gaučem jednu kazetu s čerstvým palivem, tak od ní dostanou menší dávku radioaktivity, než od televize, na kterou budou koukat z toho gauče. Za tohle lidi nemohou, ale měly by se chytit za nos pánové, kteří rozhodli o jaderném programu této republiky včetně dostavby Temelína a kteří to nepodpořili příslušnou osvětou. Samozřejmě je to i vina veřejnoprávní televize, která by nám měla v krátkých minutových pořadech o takových záležitostech, jako je jaderná energetika a její souvislosti dávat mnohem více informací. Místo toho, abychom se dozvěděli, jaká rizika jsou spojena s převozem čerstvého paliva, jsou nám servírovány pořady s názvy ČR(?)nobyl, pojednávající o Temelínu, kde jsou zprávy o postupujícím zprovozňování elektrárny prokládány leteckými záběry se snímky kouřícího černobylského reaktoru, nebo pořady o současném životě v okolí černobylské elektrárny s působivým tikáním dozimetru i v záběrech, kdy vidíme pouze zelenou krajinu a dozimetr nikde. Dozvídáme se, že žít v třicetikilometrovém pásmu v okolí elektrárny je jako žít blízko permanentně zapnutého rentgenu. To je samozřejmě hloupost, ale proč to na diváka nezkusit? Informace, že už 80 % plochy v tom 30ti km pásmu okolo černobylské elektrárny se dá normálně obývat, totiž není tak zajímavá. Potom se ale nemůžeme divit, že například ve vsi blízko elektrárny Dukovany žil člověk, který našel na zahradě čmeláky s popálenými křídly a byl přesvědčen, že to způsobilo čerstvé palivo, které se tehdy zrovna vezlo na elektrárnu. Vlak přitom projel dva km od zahrady. Nelze se divit ani dětem, kterým při besedě o Temelínu dávám do ruky magnet velikosti a tvaru uranové tablety (pelety) a které se přitom ve strachu odtahují. Někde „se“ prostě zaspalo.

Pokud jde o transporty čerstvého paliva, jde skutečně o proces naprosto bezpečný. I kdyby se celý vlak zřítil třeba do řeky, nehrozí žádné nebezpečí zvýšení radioaktivity. Byly by to však obrovské finanční ztráty pro provozovatele elektrárny. Jeden transport má totiž cenu několika stovek milionů korun. To je jeden důvod, kvůli kterému je třeba transporty tajit a uskutečňovat je pod dohledem silné jednotky policie. Druhým důvodem utajení a policejního doprovodu, ještě mnohem důležitějším je možnost teroristického útoku. Ve včerejším tisku jsem našel prohlášení sdružení Jihočeské matky, Duha a Greenpeace, že transporty by měly být veřejné, protože jsou přece neškodné a bylo by to od jaderné lobby „transparentní“. Když jsem to četl, tak jsem si myslel, že se mi to jenom zdá! Jedním z argumentů protitemelínských hnutí je totiž to, že by se jaderné elektrárny mohly stát terčem teroristických hnutí. Ty by elektrárnu napadly a v konečném důsledku by došlo k velkému úniku radioaktivity. Zdrojem radioaktivity je v elektrárně palivo, které bylo na začátku čerstvé. Štěpná reakce se v reaktoru iniciuje velice zvolna a za přesných a přísných podmínek. Ale co kdyby se nějací teroristé zmocnili například toho sobotního vlaku do Temelína a věděli, co udělat s palivem. Myslíte, že nelze nastartovat štěpnou reaktor mimo reaktor? Pokud ano, mýlíte se! Palivo se chová stejně v reaktoru, jako mimo něj, pokud mu vytvoříme vhodné podmínky. Znovu opakuji, že při normálním utajeném a střeženém transportu žádné nebezpečí nehrozí! Je to jako s nožem. Mohu si s ním ukrojit chléb, ale mohu s ním i zabít člověka. Kdyby se nějací teroristé dostali k transportu s palivem, mohli by napáchat po republice nedozírné škody včetně ztrát na lidských životech. Co udělat s palivem, aby se nastartovala štěpná reakce tu vysvětlovat nebudu. Věřte však, že je to ve své podstatě velmi jednoduché. Zodpovědné úřady včetně Ministerstva vnitra a Státního úřadu pro jadernou bezpečnost to vědí velmi dobře. A proto jsou u nás takové zákony, které zabezpečují utajení transportů čerstvého paliva, proto existují podobné zákony ve většině vyspělých zemí včetně sousedního Německa. A nyní přichází Duha, Jihočeské matky a Greenpeace a říkají: netajte to! Ať všichni vědí, kdy a kde ten vlak pojede a kde bude stát! Jde z toho mráz po zádech. Z jednoho vlaku lze udělat několik průšvihů, jaké se staly nedávno v japonském městě Tokai Mura, kde se podařilo nechtěně nastartovat štěpnou reakci. Dva z pracovníků, kteří to způsobili už nežijí. Dávky byly příliš velké. Dobře si pamatuji na popis celé události z pera pana Beránka (Duha), který na tomto příkladu dokazoval nutné skoncování s jadernou energetikou. A nyní ten samý Beránek říká: Ukažme jim, kde je ten nůž, dejme jim ho do ruky! Mrazí mě v zádech a to velmi silně.

Věřme prosím tomu, že utajování transportů s čerstvým palivem je věc správná a nutná. A to že tomu bude říkat „malý“ pan Pühringer provokace, by nemělo náš názor měnit.