Černobyl a jiné katastrofy (17. 4. 2005)

Píše se 25. duben roku 1986. Na čtvrtém bloku černobylské jaderné elektrárny byl zahájen test. Jeho realizace se časově protahuje. Obsluha ztrácí jakýkoliv respekt před mohutným jaderným reaktorem a dopouští se šesti hrubých chyb. Kdyby alespoň jedna z nich nebyla udělána, nemuselo se nic stát. Bohužel… V 1:23 hodin po půlnoci následujícího dne došlo k obrovskému výbuchu, který poznamenal velké okolí elektrárny a který změnil životy desetitisíců obyvatel Ukrajiny a Běloruska. Svým způsobem zasáhl celou Evropu. Oficiálně se uvádí několik desítek obětí na lidských životech, neoficiálně desítky tisíc obětí. Okolí elektrárny bylo po výbuchu považováno za mrtvou zónu, která bude tisíce let neobyvatelná.

Černobylská katastrofa ovlivnila značnou měrou i pohled na jadernou energetiku, do té doby považovanou za velmi perspektivní pro budoucnost. V 70. letech se dokonce mluvilo o tom, že energie z „jádra“ bude tak levná, že nebude třeba šetřit a bude dostupná všem.

Osudný výbuch zůstává dodnes bolestným mementem a též hlavním argumentem odpůrců proti jaderné energetice. Zůstává velkým vykřičníkem i v hlavách lidí, kteří jaderné elektrárny projektují a provozují…

Ale čas mnohé změnil. Nepotvrdil vize příznivců „jádra“ a energie získaná štěpením atomu není ani zadarmo a není ani spásou lidstva. A změnil mimo jiné i mrtvou zónu kolem Černobylu. V místech, kam neměl po tisíce let vstoupit člověk byl už na podzim roku 1986 spuštěn vedlejší reaktor a byl provozován až do roku 2000. A nyní - kdy si připomínáme devatenácté výročí katastrofy - pořádají cestovní kanceláře výlety až do bezprostřední blízkosti havarovaného bloku. Záření, které se „výletníkům“ dostává do těla je řádově vyšší, než například u nás, ale je srovnatelné s hodnotami na některých místech v Brazílii, kde po desítky generací žijí lidé. Nebo – chcete-li - je též srovnatelné se zářením, které na člověka působí při letu dopravním letadlem.

Výše uvedená fakta nijak nesnižují tragédii, která se v roce 1986 stala. Ukazují ale na zajímavou věc a totiž na „citlivost“ lidí směrem k jaderné energetice. Když se spouštěl Temelín, dostala se do médií i zpráva o vyhořelém elektrickém rozvaděči. Stavitelé rodinných domků ho znají pod názvem „Antoníček“. Rozvaděč stál na staveništi druhého bloku a jeho zkrat byl zcela banální událostí. Protože to ale bylo na Temelíně, následovala ve zprávě věta, že nedošlo k úniku radioaktivity…

V minulém roce zemřelo v českých dolech dvanáct horníků. Taková zpráva má pro většinu obyvatel hodnotu statistického údaje. Kdyby však jen jeden jediný člověk na Temelíně zemřel na následky radioaktivity, bylo by to pravděpodobně důvodem k blokádám česko-rakouských hranic a k interpelacím v Evropském parlamentu.

Ze svých zkušeností vím, že téměř každý středoškolský student ví o černobylské havárii. Také ale vím, že téměř 100% studentů neví nic, když bude zmíněna jiná průmyslová katastrofa – úniku chemikálií v Bhópálu. Koncem roku 1984 se tam dostalo do okolí továrny firmy Union Carbide 40 tun jedů. Následky byly katastrofální. Stovky lidí zemřely okamžitě a mnoho lidí osleplo. Dnešní odhady mluví o 16000 mrtvých a půl milionu vážně postižených lidí. Byla to katastrofa minimálně srovnatelná s tou černobylskou, ale „citlivost“ k této události je mezi lidmi zcela rozdílná.

Příští rok se možná začnou vracet Ukrajinci do míst, ze kterých se museli po roce 1986 vystěhovat. Možná. Zcela určitě ale opět uslyšíme o katastrofě katastrof, kvůli které by měl celý Svět opustit jadernou energetiku.

O zrušení chemiček se moc mluvit nebude.